Tak a máme tu zase jaro, travička se zelená, zbytky sněhu odtávají a země se snaží pochytat co nejvíce slunečních paprsků probouzejících nový život. Celou zimu jsem se těšil, až konečně vyrazíme z Prahy a konečně se vyspíme na krásném čerstvém vzduchu pěkně v přírodě. Až si nad ohýnkem uděláme ty strašně nezdravé sesmažené špekáčky.

Sobota ráno – je nádherně. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají a já už se nemůžu dočkat až si to podrandím vláčkem směr Srbsko. Jeden telefon, jasná domluva a už si to s báglem na zádech šněruju na zastávku tramvaje. Jako vždy potkám všechny sousedy v domě, ale jelikož už mě všichni znají jen v maskáčích, tak už se ani nediví. Jen nenápadně kroutí hlavami. Asi jim přijde že je ještě celkem zima na to spát venku. Teploměr ukazoval něco kolem 20stupňů na sluníčku. Fouká slaboulinký větříček.

Smíchovské nádraží – cestu metrem jsem já i kamarád Tomáš, který veze svého malinkého pejska – zlatého labradora Bonifáce – přežili v rámci možností. To by člověk ani nevěřil kolik lidí to jarní sluníčko vytáhlo z domů, domečků a paneláků na výlet. A těch cyklistů. Na nádraží jsme si zakoupili lístek na vlak a šupajdili na nástupiště. Nenechali jsme se dlouho přemlouvat a zakoupili jsme si krásné, chlazené, točené pivečko, aby se nám lépěji cestovalo.

Cesta vlakem – přijel nám vláček. Z venku vypadal jako obyčejný EMOs, ale zdání klamalo. Člověk by ani nevěřil, jak jde ten pokrok kupředu. Když jsem jel naposledy vlakem, bylo to utrpení. Ale nyní? Ovládání dveří tlačítkem, nástupní plošina pro vozíčkáře, záchod velikosti dětského pokoje v 3+1. No prostě nádhera. Ukázalo se, že jaro neleze jen na nás, ale i na spoustu krásných dívenek. Kam oko pohlédlo samá minisukýnka. Škoda jen, že skoro každá cestovala s bráchou. Málem bych zapomněl. Aby nám cesta rychleji utekla, usrkávali jsme rumíček z placatky. To by člověk ani nevěřil, jak krásně zahřeje.

Srbsko – výstup na nádraží z nízkopodlažní soupravy se nedá ničím nahradit, když si vzpomenu jaká byla vždy námaha vystoupit s báglem z osobáku, jde mi mráz po zádech. Vzhledem k tomu, že sem se tak moc těšil až už budeme v přírodě, nemohl jsem ráno ani dospat a neměl jsem hlad. Ale cestou ve vlaku člověku pořádně vyhládne, tak jsme se rovnou na nádraží stavili v restauraci U Hulánů. Pro srovnání výčet pokrmů a cena za oběd pro dvě osoby – 4x pivo, 1x gulášová polévka, 1x párek s hořčicí a chlebem, 1x matesy, 2x teplý kovbojský těstovinový salát (300g), 1x cigarety = 200,- Kč. Myslím že to je hospoda opravdu za lidovku. Upozornění pro návštěvníky místní toalety – pánské WC je pod schody – dveře jsou označeny panáčkem – ne tím obrázkem toho psa – jak si někdo mohl myslet, že tam berou chlapa jako zvíře – těmito dveřmi se dostanete na dvorek s rozzuřeným rotvajlerem. A jelikož se dveře otevírají směrem k vám do chodby, je zapotřebí vynaložit ohromnou sílu k zavření – poněvadž ten rozzuřený rotvajler na ty dveře skáče.

Cesta na Kobylu – první vrchařskou prémii podle očekávání vyhrál zase, už asi po 168, CPL Miroslav Hyža. Tenhle kopec mi prostě jde. Cestou na kobylu jsme potakali skautskou výpravu, pěkně nás všichni pozdravili a pokračovali směrem na Srbsko. My jsme na kopci založili záchytný tábor a občerstvili se po těžkém výstupu. Potom jsme pokračovali dále. Po silnici na Tobolku nás míjelo jedno auto za druhým. Na apríla byly totiž otevřeny Koněpruské jeskyně pro veřejnost. Pomalou chůzí jsme dorazili až do lomu Kobyla.

Lom Kobyla – k lomu je to ze Srbska nějakých 6km. Jak není člověk po zimě rozchozený, byli jsme už značně unaveni. Přeci jen aby člověk nepodcenil zimu, táhne dvakrát víc oblečení než by měl normálně. Procházeli jsme tunelem do lomu a najednou se ozvalo strašné žbluňknutí – to Bonifác vyskočil rovnou z tunelu asi do 15x15 metrů široké a 40cm hluboké kaluže. Vstupní část lomu byla malinko pod vodou. Po kraji kaluže a trochu i po zdi lomu jsme se dostali do centrální části. Jelikož to vypadalo, že bude přes noc pršet, postavili jsme stan – z mojí a Hánlošovi části US stanu. Jelikož jsme neměli nic na zatloukání kolíku, použili jsme blízko válící se kámen. Bohužel se pár Hánlošových kolíků oprýskalo.

Ohýnek – zběžným prozkoumáním lomu, jsme zjistili že na podpal a udržení dostatečného ohně, nebudeme mít dostatek suchého dřeva. Po asi hodině úporného snažení a spálení veškerého hořlavého materiálu, se nám povedlo opéct špekáčky. Bohužel jsme byli tak unavení, že po zkonzumovaní špakáčků, hermelínu, chleba a pivka, jsme zalehli do stanu a usnuli jako malé děti. Ve stanu bylo příjemné teplo, než si Bonifác uvědomil, že jako správný pes, má venku hlídat. Aby si při každém vejití a odejití ze stanu nemusel rozhrnovat cestu, rovnou si čelní část celty přehodil přes bočnici, takže jsme spali skoro pod širákem.

Ráno raníčko – když začlo svítit sluníčko, jsme se rozhodovali v kolik vstanem. V neděli ráno nebudeme přeci vylézat z teploučkých spacáku moc brzy. Hlavně bylo venku celkem chladno, takže jsme se vyvalovali do půl jedenácté. V jedenáct hodin, když už jsme byli po snídani a měli vše zabalené, opřelo se do lomu jarní sluníčko a příjemně vyhřálo vše, co stálo jeho paprskům v cestě. Při rozjímaní, kterou cestou to bude na vlak nejlepší, jsme se rozhodli že půjdeme přes Koněpruské jeskyně do Popovic u Berouna. Je to pěkná cesta na které bude moci být Bonifác puštěn. Do Berouna je to přeci jen 6km po silnici, tím pádem by musel být furt na vodítku. Sbalili jsme si pár zbytečků věcí, které zůstali venku při snídani a vyrazili jsme na cestu.

Koněpruské jeskyně – byli opravdu, jak jsme se domnívali – od prvního apríla otevřeny. Sluníčko svítilo, návštěvníci se hemžili jako mravenci a mi obdivovali krásy krajiny, lahodného moku, oblohy bez mráčků a zahraničních turistek. Zdrželi jsme se na svačinku, nakoupili pár suvenýrů a vydali se na cestu přes vyhlídku do lomu a Aksamitovou jeskyni směrem na Popovice. Cesta utíkala bezvadně, do té doby než jsme se zakecali a sešli z trasy. Ještě že česká republika není tak velká a za každou křižovatkou člověk narazí na turistickou značku. Vydali jsme se pro změnu po zelené a došli na vyhlídku na Koukalově hoře. Při odpočinku a kocháním se výhledem do krajiny jsem našel kamenný otisk trilobita. Mám ho teď pěkně na poličce vedle dalších unikátů.

Cesta lesem – utíkala taky svižně. Šli jsme většinou z kopečka až jsme došli na další křižovatku kde naši šikovní dřevorubci udělali krásný polom. Bohužel si asi neuvědomili, že když pokácí strom s turistickou značkou mohl by někdo zabloudit. Což se nám stalo. Našli jsme si jen asi kiláček, ale nemuseli jsme toho litovat, poněvadž procházka na čerstvém vzduchu ještě nikomu neublížila. Pomalu jsme se blížili k Popovicím, takže natrefit zpět na správnou cestu nebyl problém.

Popovice u Berouna – je malá víska se železniční zastávkou. Obloha se začala zatahovat, tak jsme se skryli v budce na zastávce. Za chvílí se kolem nás prohnala jarní bouřka a mi ve skrytu budky čekali na vlak. Vlaky sice jezdili, ale bohužel nezastavovali. Obvoláním pár kamarádů – tímto bych chtěl poděkovat Jankovi – jsme zjistili že vlak ze železniční zastávky Popovice u Berouna nejezdí. Odebrali jsme se proto na autobusovou zastávku směr Beroun. Bus nám jel za dvacet minut. Ty jsme strávili schováni před druhou vlnou bouřky. Autobusem do Berouna to byla jen chvilka i mi rychlejší chůzí pokračovali na vlakové nádraží, poněvadž člověku je hned jasné že když půjde pomalu, vlak mu ujede těsně před nosem. Jako naschvál nám ale rychlá chůze nepomohla, poněvadž nám vlak ujel těsně před nosem.

Beroun – má také své přednosti. Procházkou po Berouně jsme zjistili, že všechny pěkné holky mají asi hnízdo právě zde. Nevěděli jsme, na kterou stranu se dívat dřív. Prostě lahoda pro oko. V Berouně jsme si počkali asi půl hodinky na vláček a frčeli jsme si to do Prahy.

Praha – matka měst. Co dodat, jsme doma. Příjemně strávený víkend alespoň trochu rozjasňoval myšlenku na zítřejší nástup do zaměstnání. Únava za dobře vykonanou túru a duševní uvolnění se zračilo ve tvářích nás všech – Mě, Tomáše i Bonifáce.

CPL Miroslav Hyža
2d Squad Leader
B/2-9 INF, 2ID

Tento článek bych chtěl věnovat všem, kteří nás na cestě potkali a dobrým slovem podpořili, všem co nemohli, nebo nechtěli jet a mé drahé polovičce která mi toto všechno toleruje.