Tento příběh se mi na cáru papíru, nejspíše z deníku, dostal do rukou od člena záchranných jednotek, které byly vyslány na pozici předsunuté základny B/2-9 INF, 2ID na hranicích Zeekystanu a Butrustanu po sebevražedném útoku povstalců. Spousta mladých mužů při tomto nesmyslném útoku přišla o život. Čest jejich památce.

Věnováno Zlatovlásce

Další den

Již ráno, když jsem se probudil, na té nepohodlné vojenské posteli, jsem si říkal, že další den v tom strašném vedru, v té ukrutné poušti, asi nezvládnu.

Probudil jsem se ještě dříve, než náš pološílený seržant, jako každé ráno, vběhl do našeho stanu a s výrazem vraha, na nás začal řvát a mlátit tyčí do prázdného plechového koše. Hlavou se mi honily myšlenky na domov. Co asi dělá máma? Už jsem ji strašně dlouho neviděl. Asi je na zahradě za domem. Již spoustu let tam pěstuje keř s růžemi. Nádherně voní. Tady na tu vůni, můžu jen vzpomínat. Tady je cítit jen písek, ropa a střelný prach.

Do budíčku mám ještě dost času. V duchu přemýšlím, co moji kamarádi, co zůstali doma. Zajímalo by mě, jestli už se Jack oženil. Byl s tou holkou už dlouho. Byla hezká, hodná, milá. Byl by blázen, kdyby už dávno nebyli svoji. A můj bratr? Jo můj malý bratříček. Ten už se oženil. Měli nádhernou svatbu. Při této vzpomínce jsem se podíval nad sebe, na střechu našeho stanu, kam si lepíme fotografie, plakáty, dopisy,...  Přeci jen si pak člověk připadá lépe, obklopen těmito vzpomínkami. Jde pak snadněji snášet tu šílenou poušť. Ten strašný písek, vleze úplně všude. Mezi pohlednicemi a dopisy z domova, mám fotku bráchy a jeho holky - ženicha a nevěsty. Moc jim to na ní sluší. Spousta kluků, co tu jsou se mnou, takové štěstí neměli a ani mít nebudou. Skoro žádná holka nebude čekat dva roky, až se vrátíme z nějaké šílené země z druhé půlky planety. Nezachrání to ani pět minut telefonování jednou týdně. Je to smutné, ale je to tak.

Mám před sebou další den. Zkusím myslet na něco pozitivního. No jo, to se sice řekne snadno, ale jak můžete myslet na něco, uprostřed ničeho v zemi nikoho? Všude jen ten šílený písek – po ránu tmavě žlutý jak whisky, v noci skoro černý a místy blýskavý jak diamanty a v podvečer rudý. Rudý jak ....  Nejkrásnější je však v poledne. Je zlatý, jak vlasy jedné úžasné slečny. Viděl jsem ji jen párkrát. Naposledy, když jsem odlétal do tohoto pekla. Doprovodila mne ráno k letadlu. Stáli jsme pod schůdky a já prosil, ať tato chvíle nikdy neskončí. Slunce vycházelo. Já vstupoval do letadla a naposledy se otočil. Stála dole, vítr vířil její zlaté vlasy. Viděl jsem, že na mne něco volá, ale zvuk motorů letadla vše přehlušil. Zavolal jsem na ní že..., ale proud vzduchu z vrtulí letadla mi rval slabiky přímo z hrdla. Zamával jsem jí.

Slunce je již vysoko. Vržený stín, mi pomalu, ale jistě, jako každé ráno, připomíná, že mi zbývá ještě trochu času do budíčku, do návštěvy seržanta, strašné snídaně a denních povinností. Vše je samozřejmě zastřeno pískem. Tím zlatým pískem, který pokrývá úplně vše - naši výstroj, naši výzbroj, naše vzpomínky, náš život.

Odněkud zavál vítr. Ani nevím proč, vzpomněl jsem si, jak jsem s tátou pouštěl draka. Nebyl nijak velký, ani extra pěkný, ani moc nelétal, ale byl to můj drak, můj táta a můj den. Kdyby mne teď někdo viděl, asi by se divil, jak v téhle hře na hledání někoho, uprostřed něčeho, kde se zastavil čas a city vypadly cestou z letadla, proč se usmívám. Vzpomínky na mou rodinu, přátele a domov mne drží na nohou a dávají mi sílu přežít další den.

Již bude skoro budíček. Kluci na našich úžasných lehátkách pod stanem, kterému jsme se naučili za ty roky říkat domov, se již netrpělivě ve spánku obrací, protože v podvědomí ví, že je tu další den. Mám ještě chvíli čas. Vím, už jen pár málo minut. Možná jen vteřin. Naposledy se vrátím ve vzpomínkách k mámě a jejímu růžovému keři, tátovi a našemu draku, bráchovi a jeho ženě, kamarádům, zlatovlásce,...